Z analýz vzorků měsíčních hornin je patrné, že většina kráterů byla vytvořena v době zhruba 700 milionů let poté, co se do finální podoby zformoval Měsíc. Z toho lze usoudit, že v té době zažívala oblast naší planety a zřejmě také okolní prostředí sluneční soustavy těžké a náhlé bombardování planetkami i menšími tělesy. Příčina tohoto období velkého bombardování je však dosud záhadou. V posledním květnovém vydání časopisu Nature (Nature č. 435, str. 459, 462 a 466) však skupina vědců představila výsledky numerických simulací pohybů planet v inkriminovaném období a s překvapením zjistili, že takto vyřešili další dvě záhady spojené se sluneční soustavou.

Gravitační rezonance
Jejich model ukazuje na skutečnost, že Saturn a Jupiter musely v minulosti posunout své oběžné dráhy a že se tento shift uskutečnil právě těsně před obdobím velkého bombardování. Saturn se posunul malinko směrem od Slunce a Jupiter se zase Slunci přiblížil. Vědci Hal Levison ze Southwest Research Institute v Coloradu, Rodney Gomes z Národní observatoře v Brazílii, Alessandro Morbidelli a Kleomenis Tsiganis z Observatoire de la Côte d’Azur ve Francii na základě svých simulací tvrdí, že mají řešení. Před obdobím velkého bombardování došlo vlivem gravitační interakce Jupiteru a Saturnu s pásem planetesimál (kameno-ledové zárodky planet, které dnes známe jako pás asteroidů za drahou Neptunu) ke vzniku jakési orbitální rezonance. Jupiter a Saturn prostě vlivem planetesimál postupně měnily svou oběžnou dobu, až jejich poměr činil 1:2. Tedy během dvou oběhů Jupitera Saturn uskutečnil téměř přesně jeden. Takto vznikla gravitační rezonance, která poté vyústila v protahování orbit. Tento proces pak posunul i planety Uran a Neptun.

Dvě odpovědi
Výsledkem bylo, že všechny velké planety jsou vůči ekliptice skloněné velmi málo (méně než 2° vůči oběžné dráze Jupiteru), avšak jejich dráhy znatelně excentrické. Posunutí planet v modelu však mělo za následek i vysvětlení dvou dalších již zmíněných záhad. Změnou oběžné dráhy Uranu a Neptunu došlo k vychýlení stabilních orbit kameno-ledových transneptunických těles a vzniku éry velkého bombardování. Zároveň pak model správně předpověděl i orbitální distribuci Trojanů a jejich celkovou hmotnost. Trojané jsou skupinou planetek (objektů) seskupených v mírně protáhlých oblastech na oběžné dráze Jupitera v takzvaných Lagrangeových bodech, které jsou umístěny vždy 60° za a před Jupiterem.
Své výsledky vědci sice nepokládají za finální a jednoznačně prokazatelné, ale dosavadní pozorování jejich model velmi dobře potvrzují.

Počtvrté v řadě se setkáváme s palčivým tématem mimozemského života. V seriálu, který spekuloval nad otázkami života ve vesmíru, vbíháme do závěrečné rovinky z pozice běžce, kterého ostatní předbíhají. Tento díl bude nadmíru skeptickým završením naší cesty, protože skončí u samotného problému hledání inteligentního mimozemského života.

Červí díry v nedohlednu
Budeme-li lakomci a úvahu nad možností cestovat červími dírami našim prapotomkům nenecháme, dostáváme dobrou šanci nějaké naše mimozemské kolegy v budoucnu potkat. Slovo „dobrou“ však musíme omezit tak obrovským množstvím hranic, že útěk rolníka ze Severní Koreje na jih je proti tomu náročný asi tak jako prolistování tohoto časopisu od první k poslední stránce. V daleké budoucnosti však tento mechanismus vyloučit nelze a pak se naše možnosti třeba geometrickou řadou rozrostou. Ale možná také ne. Spekulací nad samotným mechanismem cestování bychom se připravili o ostatní témata. Nechme tedy fantastické představy nerealizovatelné v tomto tisíciletí potomkům. Musíme si tedy vystačit s vesmírným okolím, které je ještě možno považovat za oblast vhodnou alespoň k navázání komunikace. Můžeme si postavit žebříček našich možností. Každá příčka v tomto žebříku pak bude představovat větší oblast hledání, ale stále menší a menší šanci na setkání, pravidelnou komunikaci nebo jen jednorázovou odpověď.

Vidíme daleko – víme málo
Naše observační možnosti sahají daleko do hlubokého vesmíru a do jeho minulosti. Ostatně před několika týdny oznámila mladičká australská studentka Anna Frebelová pozorování další hvězdy z prvních fází vývoje vesmíru. Hvězda neobsahovala téměř nic než prostý vodík a špetku hélia. Dohlédneme tak v dnešní době až téměř na samý začátek vesmíru. Přesto jsou extrémní dálky vhodné maximálně pro přesvědčení se, že třeba zachytíme nějaký „rozumný“ signál svědčící o možném životě. Můžeme jej pak sledovat dlouhodobě a třeba pak skutečně říct, že „tam nahoře něco opravdu je“. Musíme si ale v takovou chvíli uvědomit, že informace k nám od případných civilizací z jiných galaxií poletí dlouhé miliony let! A budeme si tak prohlížet pouze velmi vzdálenou minulost. Na setkání a komunikaci zapomeňme. Vždyť jen o civilizaci v tak blízké galaxii Andromeda bychom se dozvěděli za tři miliony let. Naše odpověď by pak trvala další tři miliony let.

V moři hvězd a dálek
Omezení na naši vlastní galaxii, Mléčnou dráhu, ale také není zajímavé pro řešení komunikace. Jen do centra galaxie naše informace poletí 28 tisíc let. Celá Mléčná dráha má napříč 100 tisíc světelných let a obsahuje stovky miliard hvězd. Hledání v těchto všech vzdálených oblastech ale nikdo nezatracuje. Klasickým příkladem je SETI, zřejmě nejznámější projekt hledání mimozemských civilizací vůbec. Jeho základem je organizovaná prohlídka oblohy a prohledávání vlnových délek elektromagnetického spektra za účelem nalezení signálu, který by mohl pocházet od inteligentních bytostí.

Pasivní hledání civilizací
Zmínkou o SETI jsme se dotkli základního nutného rozdělení v našem pátrání. Hledání signálů je formou pasivního průzkumu oblohy. Nezavazujeme se navazovat kontakt. Jen hledáme. Hledáme odpověď, jestli tam tedy někdo je, kdo je jako my.
K hledání a našim šancím se nám snažil vypomoci v roce 1960 Frank Drake a sestrojil rovnici našich možností (pod čarou). Na jeho úsilí pak reagoval držitel Nobelovy ceny z roku 1938 Enrico Fermi takzvaným Fermiho paradoxem (pod čarou). Ale dohadů nad těmito „odhady“ konec nebyl a v moři dalších je dnes jako významný mezník považována také „hypotéza jedinečnosti Země“, která reaguje naopak na Fermiho paradox a snaží se vysvětlit, proč je Země a život na ní tak jedinečný.

Aktivní hledání
Aktivní hledání jsme podstoupili v předchozích dílech tohoto seriálu. Připomeňme, že šlo postupně o stanovení podmínek pro život (Svět vědy 4/2005), život ve sluneční soustavě (5/2005) a poté život na extrasolárních planetách (6/2005).
Nutno však říci, že naše tužby v hledání mimozemských civilizací nesmíme rozhodně přehánět. S ohledem na Occamovu břitvu můžeme jen těžko naivně brouzdat po polích a měřit kruhy v obilí v domnění, že to provedli mimozemšťané. Už jen představa, že nějaká mnohem vyspělejší civilizace překonává kosmické vzdálenosti jen proto, aby sem přilétla, nakreslila kruhy na nějakém poli anebo uskutečnila biblické události třetího řádu a pak „po anglicku“ zase zmizela, vzbuzuje minimálně úsměv. Na blízké setkání si tak musíme stále ještě nějaký ten pátek počkat.

Fermiho paradox

Je dílem držitele Nobelovy ceny Enrico Fermiho. Ten jej vyslovil jako odpověď na Drakeovu rovnici a má dnes bohatě diskutovanou podobu, která by vydala na celý samotný článek. Dá se však vyjádřit ve Fermiho původní podobě jako: „Panuje obvyklé přesvědčení, že se ve vesmíru vyskytuje mnoho technologicky vyspělých civilizací. Naše pozorování však na žádnou takovou přítomnost neukazují, což je paradox. Musíme tedy předpokládat, že je špatné naše přesvědčení anebo naše pozorování.“

Drakeova rovnice

Je spekulativní rovnicí ze spekulativních vědních oblastí xenobiologie a astrosociobiologie. Vymyslel ji Dr. Frank Drake v roce 1960 a na základě vstupních hodnot odhaduje počet mimozemských civilizací, se kterými jsme schopni přijít do kontaktu.

N = R* . Fp . Ne . Fe . Fl . Fi . Fc . L

N je počet civilizací, se kterými můžeme komunikovat

R* je počet nových hvězd za rok
Fp je číslo udávající procento hvězd, které mají planety
Ne je průměrný počet planet, které mohou být životaschopné
Fl je procento planet, na kterých skutečně život vznikl
Fi je procento planet, na kterých se rozvinul život do inteligentní podoby
Fc je procento planet s životem schopným komunikace
L délka průměrného života vyspělé civilizace schopné komunikovat (naše Země zatím nese teprve číslo ~20 let)

Drakeova rovnice je tak očividně nastavena na řešení zakládající se na poznání, které mohou mít zcela různé hodnoty. Existují tak vyšší odhady s počtem kolem N=5000 civilizací i počty nižší s počtem hluboce pod N=10-6. Rozhodně zajímavým je pak parametr L vyjadřující délku trvání civilizací, než se samy zničí. Průměrné hodnoty pro trvání existencí vyspělé civilizace dosazují odborníci většinou od 50 – 400 let maximálně.